Vůně písku a růží

 

Prolog

Horký vítr se opíral do zlatých zdí paláce jako neviditelná vlna, nesoucí s sebou vůni růží a spáleného písku. Oáza pod terasou princezniny komnaty se třpytila v měsíčním světle, drobné lampiony rozházené mezi květinovými keři vrhaly na hladinu jezírka mihotavé odlesky. V dálce duněly bubny – pomalý rytmus večerního tance v hlavní síni, kam se měla Nayla dostavit.

Stála u otevřeného oblouku s lehkým závojem přes ramena, její prsty se mimoděk dotýkaly chladného kamene. Dnes byl večer, kdy se měla setkat se svým budoucím snoubencem. Cizincem, jehož jméno znala jen z listin, muže, kterého měla přijmout jako svůj osud.

A přesto její myšlenky bloudily jinde.

Vzpomněla si na dotek hedvábných rukou, na zvuk smíchu ukrytého ve stínech zahrady, na oči hluboké a moudré, které ji pozorovaly přes okraj číše s vínem. Lady Selene. Cizinka, která přinesla s sebou nejen diplomatické listiny, ale i něco nebezpečnějšího. Touhu.

Nayla zavřela oči.

„Princezno?“ ozval se tichý hlas její komorné. „Vaše matka vás očekává.“

Nadechla se a narovnala ramena. Povinnost volala. Ale v srdci už slyšela jiný hlas – ten, který jí šeptal o volbě, o lásce, která se neměla rodit mezi řádky smluv a královských dekretů.

Třeba ještě není nic ztraceno.