Ledové dědictví (Prolog)

 

Prolog – Ledové dědictví

Království Norvard, palác Iskaldir

Vítr řval nad horskými hřebeny jako zuřivý netvor, jehož nářek se tříštil o ledové štíty. Z nebe se snášely ostré sněhové vločky, tančící v divokém víru kolem ztracených ruin, jejichž dávné zdi pohltil čas. Ticho tundry narušovalo jen vzdálené dunění ledovců pukajících pod vahou věčnosti.

V hlubinách chrámu Iskaldir, skrytého pod nánosem stoletého sněhu, se však schylovalo k něčemu, co nemělo být znovu probuzeno.

Princ Vareth Frostfang kráčel opatrně mezi rozpadlými sloupy, jeho kroky tlumil prach starých legend. Jeho šupiny, jindy zářící jako třpytivé drahokamy, v mdlém světle pochodně vypadaly temné, skoro jako by cítily blížící se pohromu. Vzduch byl těžký, naplněný dávno zapomenutou silou, která sálala ze středu síně.

A tam stála Zrcadlo věků.

Obrovský kruhový disk z černého ledu, jehož povrch nebyl skleněný, ale tekutý, jako by se vlnil pod vlastní tíhou. Starodávné runy kolem rámu pulsovaly slabým světlem, chvějícím se v temnotě. Byl to jediný zvuk kromě Varethova vlastního dechu – tlukot magie, která nikdy neměla být znovu probuzena.

„Zrcadlo ti ukáže pravdu,“ ozval se hlas ze stínů.

Vareth se otočil. Stál tam prorok Elion, ledový elf zahalený v těžkém plášti, jehož okraje byly ojíněné mrazem. Jeho oči žhnuly slabým, nepozemským světlem. „Otázkou je, jestli jsi na tu pravdu připraven.“

Princ polkl, jeho dech zmrzl v mrazivém vzduchu. Celý život slýchal příběhy o tom, že Zrcadlo věků vidí dál než čas sám. Že ti, kteří do něj pohlédnou, mohou spatřit to, co přijde… ale jen blázni věří, že budoucnost lze změnit.

A přesto… přesto ho to volalo.

Vareth udělal krok blíž, jeho šupiny se rozzářily chladným modrým světlem, když se odraz jeho vlastní postavy začal měnit. Ledový povrch zrcadla se vzedmul, jako by se v něm rozproudila řeka. Obrazy v něm tančily – stíny, světlo, oheň.

A pak to uviděl.

Draci padali z oblohy jako roztrhané hvězdy. Obrovské ohnivé exploze pohlcovaly sníh. Lidská vojska pochodovala vpřed s plamennými meči, zatímco mraziví draci se hroutili k zemi. Jeho vlastní krev, jeho rodina, jeho druhové – všichni se měnili v ledové trosky, rozdrcené pod silou, která nepatřila tomuto světu.

A mezi nimi stál on sám – ocelový pohled, rudá krev na spárech. A hlas, který nepatřil nikomu jinému než jemu samotnému, zašeptal v ozvěně věků:

„Všechno shoří… pokud to nezastavíš.“

Ledový drak couvl, jeho tělo se chvělo nejen zimou, ale i pravdou, kterou právě spatřil. Jeho osud byl napsán v ledu a ohni. A pokud něco neudělá…

Rod Frostfang padne.